Berlínská zeď v Praze? (Blog na pokračování: Terapie psaním 1)

Vinou autocenzury lidé často neříkají to, co si opravdu myslí. Je zajímavé, jak autocenzura bují. Jak silná byla v dobách totality a nevymizela ani za demokracie.

Ten „kdosi“ uvnitř nás je pak dočista jiný než „veřejná“ osoba, kterou zná naše okolí. Následující blog na pokračování ROZHODNĚ nemá utrhnout z řetězu můj autocenzurní blok. Hlavní postavou totiž nejsem já, i když připouštím, že se s ní občas na něčem shodnu. Těšte se každé pondělí na odlehčené čtení. Nebo jej klidně ignorujte. Slovo si bere Jaromír.

Terapie psaním

I.

Na úvod musím napsat, že tenhle blog rozhodně není mým výmyslem. Doporučila mi ho moje terapeutka Hana.

(Dopoledne jsem vám, paní doktorko, opakoval, že to není dobrý nápad. A stále na tom trvám.)

Hned v úvodu mám svými slovy vyjádřit, proč jsem k tomu byl donucen. Budiž, i když si stále myslím, že jsem svého druhu obětí neblahého trendu politické a společenské korektnosti.

Prý jsem uzavřený asociál se sklony ke slovní agresi.

Proboha, co je to za nesmysl? Osobně si myslím, že takových lidí je většina, ale mou přitěžující okolností je to, že pracuji s dětmi. Lépe řečeno se studenty. Jsem středoškolský učitel, toho času na vynuceném studijním volnu.

To je dlouhá historie. Shrnuto, podtrženo, ředitel našeho gymnázia mi na základě zjištění školní inspekce nařídil půlroční placené volno, abych se dal dohromady.

Uznávám, že posledních několik měsíců pro mě nebylo tím nejlepším kantorským obdobím, ale stojím si za tím, že kdyby k těm „mimořádným“ událostem došlo ještě před nějakými deseti, patnácti lety, nikdo by to neřešil a žili bychom všichni šťastně dál.

Dnešní doba ale převrátila hodnotovou orientaci společnosti úplně naruby. Učitel přestal být nedotknutelným mentorem s přirozeným respektem a téměř neomezenými pravomocemi. Do vzdělávání stále drzejších výrostků dnes zasahuje tolik lidí a skupin, že se v tom občas ztrácím.

Při třídních schůzkách před patnácti lety za vámi přišli vystrašení rodiče, kteří si vyslechli oprávněnou kritiku na své ratolesti, odešli se sklopenýma očima a pokusili se neblahý stav napravit. Dnes za vámi do kabinetu vtrhnou sebevědomí hlupáci, kteří se sotva umějí vyjadřovat, nepozdraví, málem vám tykají, nepropašují-li za každou druhou, nutnou dodat nesouvislou, větu to odporné slůvko „vole“ a ještě vám vynadají, že jejich ratolesti učíte špatně, že s nimi neumíte jednat a nejste pro ně potřebnou autoritou.

(Promiňte, paní doktorko, ale musel jsem napsat svůj názor. Pořád ještě věřím, že podobné pocity mají i další učitelé.)

Co se tedy stalo? Bylo toho mnohem více, protože sami tušíte, že se to ve mně hromadilo už delší dobu. Byl jsem poslední roky magnetem na konflikty s nevycválanými žáky i jejich rodiči, kterým si na mě moji studenti bez přestání stěžovali. Ale opravdovým vrcholem se staly letošní reparáty.

Zapomněl jsem napsat, že už dvacet let učím na osmiletém gymnáziu češtinu a společenské vědy. Ona nešťastná událost se stala v srpnu při opravné zkoušce z politologie.

Tu studentku třetího ročníku jsem chtěl nechat propadnout už o rok dříve, ale zázračně se naučila základy ústavního práva, a i když mu podle mého názoru vůbec nerozuměla a svými doplňujícími dotazy jsem to přísedícím i samotnému řediteli dostatečně dokázal, přesvědčilo mě přítomné auditorium, že si ta jemná, milá, ale očividně hloupá dívenka, zaslouží druhou šanci.

Letos jsem jí dal pětku už v pololetí a na konci školního roku dopadla stejně. Měl jsem ji tam, kde jsem chtěl. Vnitřní touha mi velela, abych stejnému osazenstvu jako loni dokázal, že na gymnáziu nemá podobná bytost co dělat a že jsem měl před rokem pravdu.

Přesto jsem jí nepokládal záměrně záludné otázky. Mimochodem, zkoušel jsem ji z kapitoly „Studená válka“ a tam, jak jistě uznáte, je vše jasné, srozumitelné.

Překvapila mě, když poměrně zasvěceně popisovala, jak na podzim roku 1989 přelézali občané NDR zeď velvyslanectví západního Německa v Praze. Ale byly to předem naučené fráze. Jako by se „nadrtila“ nazpaměť stejná slova, která jsem třídě sděloval při výkladu v uplynulém školním roce.

Dobře jsem věděl, že ji nemůžu nechat mluvit dál. Zesměšňovala mě. Vypadalo by to, že je skvěle připravená, že ji tu zkouším neoprávněně, že si pětku na konci školního roku nezasloužila.

Já přitom dobře věděl, že vůbec netuší, o čem mluví.

(Ostatně netušili to ani moji přísedící, minimálně její třídní učitelka, tělocvikářka, jejíž uspokojený, ale absolutně přihlouplý výraz hovořil za vše.)

„Slečno, počkejte,“ zastavil jsem ji. „Mluvíte tu o přelézání zdi. Tak mi něco řekněte o Berlínské zdi.“ Opravdu jsem tím nic nesledoval, nechtěl jsem ji nachytat. Vždyť šlo o zcela nevinnou a pochopitelnou otázku.

Ale dívka se na mě vystrašeně podívala a neřekla ani slovo.

To jsem byl ještě klidný, věcný: „Slečno,“ pokračoval jsem. „Nemusíte se ničeho bát. Bude mi stačit, když řeknete, kdo ji nechal postavit, proč a kdy to bylo?“

Znovu vyděšený pohled a mlčení. Ztratila nit, vůbec netušila, na co se ptám. To v téhle části naučeného odstavce nebylo.

Ztrácel jsem trpělivost: „Proboha, aspoň mi povězte, kde byste ji dnes hledala?“ Doufal jsem, že mi řekne, že už dávno nestojí, že už jsou k vidění jen její části, jako pomníky rozděleného světa, že byla po roce 1989 zbouraná.

Dívka se najednou nadechla a prohlásila: „No přece v Praze na Malé Straně, u německého velvyslanectví.“ Nechápavě jsem se na ni podíval. Měla absolutně bezelstný výraz. Pak jsem očima zabloudil k její třídní učitelce. Ta skvěle vypadající dáma s roztomilou tváří, štíhlé postavy, v těsné teplákové soupravě našpulila zadumaně rty a přikývla.

Myslel jsem, že se mi to jen zdá. Z šoku mě probralo až nechtěné uprsknutí ředitele školy. Otočil jsem se na něj a viděl jsem, jak si drží ruku před ústy a z očí mu tečou slzy smíchu.

Vlastně nevím, co se pak dělo. Znám to jen z vyprávění. Prý jsem poněkud drsněji chytil dívku za ruku a řekl jí: „Proboha, vy chcete zničit české školství? Slečno, vždyť vy degradujete naše gymnázium! Podívejte se na svou dlaň,“ zvedl jsem jí ruku. „Tohle jsou přece krásné ruce, vy jste opravdu milá dívka. Proč ztrácíte čas na gymnáziu, kde nás jen přivádíte k zoufalství. Proč se třeba nevyučíte kadeřnicí? Víte kolik mužů byste svýma rukama udělala šťastnými?“

Opravdu už nevím, jestli to bylo přesně takhle. Byl jsem v afektu, přiznávám.

Dohrou byla stížnost třídní učitelky na inspekci, vyšetřování, zjištění, že nešlo o mé první selhání, a následné studijní volno, které mi ředitel blahosklonně poskytl. Pořád doufám, že mám jeho sympatie, i když je veřejně nemůže projevit.

Mimochodem, studijní volno si opravdu užívám. Protože kromě vynucených návštěv terapeutky mám mnoho času na četbu, přátele, na své děti i vnoučata...

Asi jsem to potřeboval. Toť v tuhle chvíli vše. Snad jsem své zadání splnil.

(Musím poznamenat, paní doktorko, že možná na té vaší terapii něco bude. Hned jak jsem předchozí řádky dopsal, docela se mi ulevilo. Třeba to nebyl tak špatný nápad. I když o něm stále pochybuji.)