Nevěra nebo nešťastná náhoda? (Blog na pokračování: Terapie psaním 4)

Čtvrtý díl fiktivního blogu na pokračování. Hlavní postava, gymnaziální učitel Jaromír, má vynucené studijní volno kvůli nekorektnímu chování vůči studentům a kolegům. Pravidelný týdenní blog je nápadem jeho terapeutky Hany. 

První díl najdete zde.

Druhý díl najdete zde.

Třetí díl najdete zde.

IV.

Uplynulý týden byl jednou velkou katastrofou. Všechno to začalo v pondělí. Manželka má licenci na výživové poradenství a se svou přítelkyní vede síť několika prodejen se „zdravými“ potravinami. Její práci respektuji do chvíle, než mi na stole přistane polystyrenová placka natřená odporným tvarohem s pažitkou, na vrchu s nakrájenými ředkvičkami. Naštěstí podobné pokusy přivést mě na svou víru před několika lety vzdala.

Bohužel děti se jejímu neblahému vlivu neubránily, a tak si občas při nedělních rodinných obědech, obklopen všemi těmi barevnými saláty, domácími chleby, pohankovými a jáhlovými kašemi, divokou rýží a dušenými květáky a brokolicí, připadám s vepřovým řízkem a hranolky jako největší vyvrhel.

Ten večer odešla žena na nutriční sezení se svými klientkami. Syn odjel na týdenní soustředění a dcera se kdesi toulala se svým velmi alternativním „bojfrendem“, jak mu říká, o němž kvůli pochybnému zevnějšku dodnes pochybuji, zda jde o muže, nebo ženu.

Bylo půl osmé a Události v České televizi se právě překlápěly do své druhé, stále nudnější části, které mělo vévodit absolutně pitomé téma rostoucí obliby ženských prsních implantátů. Chystal jsem se právě přepnout televizi na nějaký kanál s dokumentárními pořady, když se dole v hale rozezněl zvonek.

Na vysvětlenou, bydlím v dvoupatrové vilce na kraji hlavního města. Před pěti lety začala manželka vydělávat na stále rostoucí oblibě zdravé životosprávy a z původně malého obchůdku na Národní třídě vytvořila prosperující síť deseti obchodů v Praze, Brně a Plzni. Zisky rostly a během dalších dvou let jsme se mohli přestěhovat z poněkud stísněného činžáku v Karlíně do velkoryse řešeného domu na okraji Modřan. Dodnes mi je líto, že jsme se z třípokojového bytu po rodičích, ve kterém jsem vyrůstal, přemístili do lokality, kde nikoho neznám a kde se dodnes cítím jako na návštěvě.

Bez spěchu jsem sešel do přízemí k hlavním dveřím. Náš dům má kamerový systém, a tak jsem na malém monitoru spatřil v černobílém provedení nezvaného návštěvníka.

Bzučákem jsem otevřel branku a u vchodu přivítal Františku. Tak se jmenuje má kolegyně ze školy, učitelka výtvarné výchovy, vedle které jsem seděl na poslední pedagogické radě. Prostěradlo s indiánskou tématikou vyměnila za černé krajkované šaty babičkovského střihu, kolem krku měla omotaný červený šátek a na hlavě tmavý klobouk, ze kterého jí vyčuhovaly do zelena nabarvené vlasy. Tvář měla sice narůžovělou, přesto mi nápadně připomínala Zlou čarodějnici ze západu z pohádky Čaroděj ze země Oz, k čemuž jí chybělo už jen koště v levé ruce, v níž ale naštěstí třímala jen masivní černou kabelu.

„Dobrý večer, Jaromíre,“ zaskřípala svým poněkud chraplavým hlasem, což s přicházející tmou umocnilo poněkud strašidelnou atmosféru.

„Františko, ahoj, co tě sem takhle večer přivádí?“

„Promiň, že obtěžuji, ale minulý týden sis ode mě na poradě půjčil brýle. Já se pak zapovídala, tys někam zmizel a brýle sis vzal s sebou.“

„No jo, to je pravda,“ řekl jsem. „Ale stačilo zavolat, Františko, byl bych ti je přinesl do školy.“

„Ředitelova sekretářka na tebe nemá mobil a ta pevná linka, kterou má poznačenou, nefunguje.“

Uvědomil jsem si, že jsem po stěhování nenahlásil nový telefon domů a číslo na mobil ze zásady kolegům až na dvě nebo tři výjimky neposkytuji.

„Moc se omlouvám za komplikace,“ odpověděl jsem. „Pojď dál. Dáš si kávu?“

Bylo docela chladno, a tak jsem ji bez otálení pozval dovnitř.

„Nechci nechávat Rafaelu na zahradě, aby vám tu něco neponičila.“

„Rafaelu?“

„Svého psa, vlastně fenu.“

„Ty máš psa? Mám zvířata moc rád. Klidně ji vezmi dovnitř.“

Františka přikývla a hvízdla do tmy.

Hned jsem si uvědomil, jakou chybu jsem udělal. Ze zahrady se do domu vřítila obří černá doga. S vyplazeným jazykem se mi předníma nohama opřela o ramena a dychtivě mě olízla.

„Rafaelo, dolů,“ okřikla ji kolegyně. Fena uposlechla a ochotně si stoupla vedle své paničky.

Ještě jsem se třásl leknutím, když jsem obě návštěvnice vedl do obývacího pokoje v přízemí. Františku jsem usadil do koženého křesla a s obavou sledoval Rafaelu, jak vzácnou sedací soupravu za bezmála sto tisíc korun, velkou chloubu mé choti, očichává.

„Vydrž. Přinesu jí misku s vodou,“ napadlo mě s tím, že to by mohlo mít na tu hrozivou černou příšeru uklidňující účinky. To se okamžitě potvrdilo, i když při poněkud hlasitém chlemtání pocákala koberec.

Odešel jsem vedle do kuchyně pro kávu. „Dáš si mléko? A sladíš?“ chtěl jsem se ujistit.

„Mléko ano, cukr ne,“ ozvala se z obýváku.

Přinesl jsem hrnky s kávou a sušenkami na stříbrném tácu a položil je na konferenční stolek.

„Posluž si, jdu najít ty brýle.“

Zmizel jsem nahoru do šatny, kam mi žena obvykle uklízí oblečení. Snažil jsem se najít sako i kabát, ve kterých jsem byl minulou středu na poradě, ale neúspěšně.

Pak mi došlo, že v pátek Magda s dcerou odvážely nějaké oblečení do čistírny. Vrátil jsem se do obýváku, abych kolegyni oznámil nemilou zprávu, a přitom jsem se stal svědkem šokujícího výjevu.

Františka stála uprostřed obýváku, v rukou držela svůj černý čarodějnický klobouk, do kterého byla z druhé strany zakousnutá rozdováděná Rafaela. Sváděly spolu nerovný souboj. Výtvarnice na zvíře volala: „Pusť to, pusť to!“

Doga ji ale neposlouchala a s vrčením a slinami u huby začínala v tahanici o notně poničený módní doplněk vítězit. Přitom pomalu couvala ke konferenčnímu stolku s kávou. Nestačil jsem následující katastrofě zabránit. Rafaela nečekaně zabrala, škubla sebou, Františka se v úleku pustila a volným pádem se rozplácla na nízký konferenční stolek.

Při pádu jsem zachytil její výraz. Nebyla rozezlená, naštvaná. Jen překvapená, zaskočená, jako by se při posledním pokusu o udržení stability na svého miláčka s pochopením usmála.

Následovala rána, prasnutí, výkřik a pak jen ticho. Vyděšená Rafaela se stáhla se svěšenýma ušima do kouta.

Pomohl jsem své kolegyni vstát. Byla celá mokrá od rozlité kávy. Dřevěný stolek pád nevydržel a v polovině praskl. Porcelánové střepy, lžičky i sušenky se rozlétly po obýváku.

„Kriste, jsi v pořádku?“ zeptal jsem se vyděšeně.

„Nic mi není,“ Františka si nechápavě prohlížela mokré šaty.

„Pojď rychle do koupelny a sundej to ze sebe, půjčím ti něco od ženy.“

Pomalu, stále v šoku, mě následovala. V koupelně se zavřela. Uslyšel jsem jen vyděšené zvolání: „Proboha!“ Zřejmě se uviděla v zrcadle.

Rychle jsem vyběhl nahoru do šatny, otevřel skříň s Magdinými šaty a začal zbrkle vybírat. Problém byl v tom, že Františka trpí mírnou nadváhou a má štíhlá žena si jako výživová poradkyně zakládá na tom, aby měla šaty přesně na míru. Snad nějaké volnější sportovní tričko, napadlo mě, když tu se zdola ozvalo bouchnutí dveří následované pozdravem: „Ahoj, tati! Jsem doma.“

Ruth je zpátky! Tohle odpudivé jméno jí vybrala moje milovaná tchyně. Prý krásné a noblesní pojmenování rozkošného děvčátka.

Polil mě pot. Představil jsem si spoušť v obýváku, vyděšenou Františku v koupelně a rozzuřenou fenu pobíhající volně po domě.

„Tati, jsi tady? Nevadí, když vezmu Pierra dovnitř? Chceme se podívat na něco v televizi.“ Pierre je ta androgynní dlouhovlasá bytost, s níž se má dcera tahá. Ještě ten tu chyběl! Nechápu, na co si hrají. Není to Pierre, ale Petr. Asi jim překlad běžného jména do francouzštiny připadá oduševněle.

Místo abych se o něco logického a rozumného pokusil, stál jsem v šatně jako přikovaný a mlčel jsem.

Ruth zřejmě něco říkala svému sotva dospělému šamstrovi. Slyšel jsem kroky v obýváku, pak tlumený výkřik. Dcera si asi všimla rozbitého stolku.

Za mnou se v tu chvíli mihl černý stín a cosi se dotklo mého pozadí. Otočil jsem se a uviděl funící Rafaelu. Nevrčela, jen měla vyplazený jazyk a vypadala rozverně.

Všechno pak následovalo rychle za sebou. Dcera mi to včera s jistou dávkou dramatičnosti popsala do nejmenších detailů.

Vystrašená Františka uslyšela dívčí výkřik z obýváku a zpanikařila. Ve spodním prádle vyšla z koupelny a narazila na vlasatého mladíka. Ten se lekl a zavolal Ruth. Má nebohá kolegyně se snažila objasnit trapnou situaci, ale moc jí to nešlo. Nejprve se rozplakala ona, pak následovala Ruth, která si zřejmě myslela, že se stala svědkyní první nevěry svého stárnoucího otce. Aby toho nebylo málo, dorazila v tu samou chvíli má manželka.

Po několika minutách mě přistihli oněmělého v šatně, za zády s funící fenou, držícího červené spodní prádlo a růžové sportovní tričko.

Františka pak rychle odešla. Žena následně vyhodila z domu nechápavého Pierra, dceru poslala do svého pokoje a celý večer do mě hučela, že jsem zrádce, čuňák, nevděčník, nebezpečný blázen a kdovíco ještě.

Kdykoliv jsem se snažil obhájit, přerušila mě příkazem: „Ty mlč, teď mluvím já.“

Vylila si srdce. Ztratila se mnou prý nejkrásnější roky svého života a tímhle se jí odvděčím?

Raději jsem odešel do pracovny, zamkl se, rozložil si kanape a pokusil se usnout. Žena ještě chvíli hudrovala na chodbě, ale pak ji to zřejmě omrzelo a odešla do ložnice.

Když jsem se ráno probudil, byla už pryč. Ještě jsem slyšel bouchnout dveře za Ruth, která zřejmě odešla na ranní přednášku do školy, a osaměl jsem.

Nemělo smysl manželku kontaktovat. Na to nebyl vhodný okamžik, natolik ji znám. Tak nějak jsem spoléhal na to, že se všechno samo urovná.

Do čtvrtka jsme měli tichou domácnost. Zachránila mě až zdánlivá hloupost. Žena odpoledne vyzvedávala věci z čistírny a pokladní jí kromě šatů předala také sáček s extravagantními brýlemi.

Vrátil jsem se z procházky a žena už na mě v obýváku čekala.

„Co je tohle?“ zeptala se mě nekompromisně, ale už přece jen klidněji. V ruce držela brýle mé kolegyně.

A tak jsem jí mohl konečně v klidu vylíčit průběh onoho osudového večera. Nic neříkala. Když jsem skončil, odešla do kuchyně, namazala mi jednu z těch svých nechutných polystyrenových placek tvarohem, dala mi navrch rajče, zapnula televizi, sedla si vedle mě na gauč a poznamenala: „Příště se mnou mluv, Jaromíre.“

Ani tentokrát jsem raději nic neříkal. Chytl jsem ji za ruku a podívali jsme se společně na reprízu jakéhosi přihlouplého českého seriálu, který Magda s oblibou sleduje.

Popsal jsem příhodu terapeutce Haně, která mi poradila, abych se s ní svěřil i tady. S jakousi úlevou tak činím, navíc s příslibem, že příště se dostane i na dva zmiňované konflikty na konci loňského školního roku. Obávám se však, že z nich už s čistým štítem nevyváznu.