Rodinná krize kvůli uprchlíkům (Blog na pokračování: Terapie psaním 7)

Sedmý díl fiktivního blogu na pokračování. Učitel Jaromír je na studijním volnu a zažívá bláznivé historky. I on se ocitne tváří v tvář uprchlické krizi. Jaký má na ni názor? A jak se s ní vypořádá?

První díl najdete zde.

Druhý díl najdete zde.

Třetí díl najdete zde.

Čtvrtý díl najdete zde.

Pátý díl najdete zde.

Šestý díl najdete zde.

VII.

Minulý týden jsem byl svědkem poněkud nepříjemné výměny názorů mezi mou ženou a dcerou. Ruth se totiž dvě noci neukázala doma. Má sice vcelku velkorysou volnost v tom, jak nakládat se svým časem, ale tentokrát jsme o ni měli oprávněný strach.

Seděli jsme v úterý večer ve třech v obýváku a vedli závažnou diskusi. Tedy Ruth s Magdou ji vedly. Já jen naslouchal. Po průšvihu s Dominikem z předminulého týdne jsem nechtěl manželku provokovat.

„Co je na tom špatného, když s Pierrem pomáháme lidem, kteří to opravdu potřebují?“ hájila se dcera. Oznámila nám totiž hrdě, že už dva dny hlídkuje se svými přáteli jako dobrovolnice na hlavním nádraží. Čeká na vlaky přijíždějící do Prahy a hledá v nich uprchlíky z Blízkého východu. Pokud nějací vystoupí, nabídne jim pomoc. Z dobrovolnických darů jim koupí nápoje, něco drobného k jídlu a radí jim, jak se dostat dál do Německa. Dobrovolníci mají zároveň vytipované dva hostely, které běžencům nabízejí zdarma nocleh.

„Ty ses zbláznila?“ zhrozila se žena. „Vždyť je to nebezpečné!“

„V čem je to nebezpečné, mami? Jsou to chudáci. Většinou u sebe nemají nic. Žádné peníze, jídlo... Jen pár věcí na převlečení a někdy ani to ne.“

„Ani ty lidi neznáš, Ruth. Já si prostě nepřeju, abys tam trávila noci.“

„Mami, nejsem tam sama. Jsme tam ve skupině, je tam i Pierre...“

„Ten ti tak pomůže. Sám by se neuměl ubránit.“

„A před čím by se měl bránit? Víš ty vůbec, co je to za lidi?“

„To je mi úplně jedno. Nezajímá mě to. Jsou to cizí lidi a tobě do nich nic není.“

„Ale oni potřebují pomoc, mami. Jsou na cestě několik týdnů, možná měsíců. A jsou v zoufalé situaci.“

„O tom se s tebou nebudu dohadovat. Jsou nebezpeční. Jsou to muslimové a nemají tu co dělat.“

Ruth se nevěřícně podívala na svou matku: „Tohle myslíš vážně?“

„No jistě. Co je nám do nich. Denně to slyšíme v televizi. Sebevražedné útoky, násilí, terorismus. Vždyť to mohou být útočníci Islámského státu!“

Ruth se podívala na mě: „Tati, ty nic neřekneš?“

Pohlédl jsem vyděšeně na Magdu a uviděl v jejích očích přísný nekompromisní výraz. Zastrašila mě. Pokrčil jsem rameny a prohlásil: „Mamince jde jen o to, abys byla v pořádku. Má o tebe strach.“

„Ale tati, tohle přece nemůžete myslet vážně? Copak jste oba klesli tak hluboko? Měli byste na mě být hrdí, podpořit mě. Vy jste opravdu podlehli té fašistické propagandě.“

„To už by stačilo, Ruth,“ okřikla dceru žena. „Nebudeš urážet své rodiče. Prostě si nepřeju, abys tam chodila. Tečka.“

„A já vám zase říkám, že už jsem dospělá a budu si dělat, co chci.“

„Dokud bydlíš v tomhle domě a my tě živíme, budeš nás poslouchat.“

Diskuse ztratila racionální jádro. Raději jsem vstal a omluvil se: „Musím něco zařídit.“

„To jsi celý ty,“ obořila se Magda tentokrát na mě. „Nepříjemné věci necháváš jen na mně. Co si, proboha, chceš zařídit? Vždyť jsi doma celý den. Nic neděláš. Jednou týdně jdeš za psycholožkou a pak tu jen dřepíš. Ani nákupy neumíš pořádně zařídit. Pokazíš, co můžeš. Místo abys domluvil své dceři, radši se vypaříš. Jenom se zbavuješ odpovědnosti.“

Smutně jsem se podíval na Ruth a odešel jsem.

Politickým diskusím se svou ženou se zásadně vyhýbám. Máme diametrálně odlišný pohled na to, jak by měl být svět řízen a spravován. Asi to má hluboké kořeny v našich rodinách.

Její rodiče vstoupili v sedmdesátých letech do KSČ a angažmá v politice neukončili ani po Sametové revoluci. Uměli se rychle přizpůsobit nové době a stali se hlasitými obhájci společenské transformace. Oba patřili mezi zakladatele Občanského fóra, on jako jako ekonomický náměstek v jednom velkém podniku, ona jako úřednice na Ministerstvu financí. I díky tomu vydrželi ve funkcích až do penze, navíc tchyně je stále ještě zastupitelkou jedné městské části v Praze.

Moje matka učila přírodopis na základní škole. Revoluce se nedožila, ale dobře si vzpomínám, že jméno Jakeš pro ni bylo synonymem pro ošklivou nadávku. Pocházela ze zámožné rodiny, její otec byl prvorepublikovým členem sociální demokracie a po únoru 1948 strávil pár let v Jáchymovských dolech.

Případ otce byl složitější. Zatímco jeho tchánovi hrozil doživotní žalář, on budoval „novou“ republiku na brigádách socialistické práce v Ostravě. Byl z rodiny živnostníků, ale uvěřil Gottwaldově vizi světlých zítřků a stal se aktivním komunistou, dokonce vysoce postaveným funkcionářem. Budovatelská eufórie mu ale vydržela jen do roku 1956. Po Chruščovově projevu na 20. sjezdu KSSS prozřel a stal se nejprve skrytě, později otevřeně reformistou. Dnes se lidem, kteří toužili po socialismu s lidskou tváří,  smějeme, ale otec téhle myšlence upřímně věřil.

Když 22. srpna 1968 spatřil v pražských ulicích ruské tanky, bylo mu do breku. Nečekal, až ho vyloučí. Vystoupil ze strany sám. Známí mu sehnali podřadnou práci v knihovně. Mezi knihami vydržel až do penze a právě díky němu jsem si zamiloval literaturu.

Nenáviděl normalizaci, ale srdcem zůstal socialistou až do smrti. Nebyl to žádný hrdina. Nepodepsal „Chartu“ ani „Několik vět“. Žil smutný příběh zahořklého revolucionáře a na aktivní politiku navždy zanevřel.

Magda byla kopií svých rodičů. Aktivní už v SSM, později členka ODA. Úspěch v podnikání ji jen utvrdil v tom, že člověk se má spoléhat sám na sebe a nepotřebuje k tomu žádnou pomoc, natož od státu.

Já osobně jsem se veřejně k politice nikdy nevyjadřoval. Obnovitelé sociální demokracie se mi někdy na začátku roku 1990 ozvali s odkazem na mého dědečka, kterému chtěli předat jakési stranické ocenění. Přitom mi nabídli, abych za ně kandidoval do České národní rady. S díky jsem odmítl. I když mám své vnitřní přesvědčení, nikdy jsem se s ním nikomu nechtěl svěřovat. Natož své ženě. Všichni to naštěstí respektovali.

Hádka Magdy s dcerou mě však donutila k zamyšlení vztah k věcem veřejným přehodnotit. Prozatím vnitřně. Začal jsem o uprchlické krizi přemýšlet. Magda je nesmírně krásná, starostlivá a pracovitá žena. Jsem přesvědčený o tom, že u ní převážil strach o Ruth, ale její radikální názory na uprchlíky mě šokovaly.

Ve středu zůstala Ruth doma. Dívali se s Pierrem na televizi a zavřeli se u ní v pokoji. Magda byla spokojená a večer proběhl bez větších komplikací.

Další den šla manželka s kamarádkami do kina a měly se pak ve městě zdržet na pár sklenek vína. Dcera se svým dlouhovlasým přítelem po šesté hodině seběhla dolů do obýváku.

„Jdeme ven,“ konstatovala suše.

„A kam se chystáte?“ zajímalo mě.

Vysvětlila mi, že asi zajdou s přáteli do nějakého klubu. Nijak jsem to neřešil a popřál jim příjemnou zábavu. Zapnul jsem si televizi a po chvíli usnul. Mezitím se musel z tréninku vrátit můj syn, protože když mě v půl deváté probudilo vyzvánění mobilu, bylo nahoře rozsvíceno a z jeho pokoje se ozývala hudba.

„Tati?“ ozvalo se z telefonu.

„Ano? Kdo volá?“ byl jsem ještě v polospánku.

„Tady je Ruth, tati.“

„No, ahoj. Kolik je hodin?“

„Asi jsem tě probudila, viď? Je půl deváté.“

„To nevadí. Co se děje? Kde jsi?“

„Asi mě zabiješ, tati. Mám průšvih.“

Poněkud rozechvělým hlasem mi vysvětlila, že ji zadržela policie. Přes výslovný zákaz zase pomáhala dobrovolníkům na hlavním nádraží. Policisté ji prý zastavili přímo na peronu ve společnosti nějakého Syřana, který vystoupil z vlaku z Ostravy. Bohužel neměla doklady, a tak si ji odvedli na služebnu.

„Tati, neboj, nic mi není, jsem v pořádku,“ ujišťovala mě. „Jen potřebuji, abys mi přivezl z domova občanku. Mám ji někde na stole u sebe v pokoji. Ostatní věci i s batohem mám u Ziny. Ta na tebe počká na nádraží u Sephory, kde máme základnu. “

Slíbil jsem, že se pokusím dorazit co nejrychleji.

Byl jsem celý rozespalý. Vběhl jsem do jejího pokoje, prohledal stůl, sebral z něj občanský průkaz a pro jistotu i řidičák. V chodbě jsem si vzal klíče od auta a vyrazil do centra.

Během cesty se mi myšlenky honily zmateně hlavou. Neuměl jsem si je uspořádat. Byl jsem samozřejmě vzteky bez sebe, že musím řešit zadržení své dcery. Ta ostuda.

Příliš jsem však nechápal svůj druhý, mnohem silnější pocit. Jako bych byl na Ruth hrdý. Ne snad proto, že by se postavila na odpor mužům zákona, ale proto, že se vzbouřila proti rozhodnutí své matky. Nevím proč, ale ve skrytu duše jsem jí rozuměl.

Celou středu jsem dumal nad slovy své ženy o tom, že muslimové tu nemají co dělat. Sice mě odpuzuje jakákoliv forma fanatismu, včetně islámského, a že ho vidíme stále častěji, ale kdo jí dal právo hodnotit samotný islám? Co o něm vlastně ví? A ne každý muslim musí být zákonitě fanatikem, naopak.

Vzpomněl jsem si na své hodiny filozofie v maturitních ročnících na gymnáziu. Cožpak studentům neříkám, že se velká část antické moudrosti zachovala jen díky muslimům? Nebyli to oni, kteří pro středověkou Evropu objevili Platóna nebo Aristotela? A to nemluvím o jejich lékařských nebo matematických vědomostech. Ve 12. století byli daleko před námi. Mnohé jsme od nich převzali.

Jak si Magda dovoluje tvrdit, že tu nemají co dělat? Byli tu odjakživa, už od středověku, stejně jako židé. Nemůže odsuzovat lidi jen kvůli víře.

Vybavily se mi záběry zanedbaných lidí křižujících Balkán. Vidí naději v Německu. Táhnou se tisíce kilometrů, aby utekli před válkou. Nikde je cestou nechtěli.

„Jděte dál,“ pouštěli je raději na většině hraničních přechodů. „My jsme vás sem nezvali. To Němci.“ A oni šli. Přes Turecko, Řecko, Makedonii, Srbsko nebo Chorvatsko, Maďarsko, Rakousko, občas i Slovensko a Česko, až do vysněného Německa.

Ruth má dobré srdce. Je to poblázněná alternativní dívka, ale dobře vychovaná, obětavá, nesobecká. Na rozdíl od své starší sestry si se mnou často povídala o knížkách. Rád jsem jí doporučoval kvalitní autory. V pubertě u ní sice vítězil vzdor nad rozumem, ale v jádru zůstala dobrým člověkem.

Magdina nespravedlivá slova, absence soucitu i brutální odsudek jiného náboženství ji musely ranit. Jistě se v ní prala poslušnost s revoltou. Určitě se nerozhodovala snadno, ale bylo jasné, jak to dopadne. A já jí rozuměl.

Zaparkoval jsem na střeše hlavního nádraží. Když jsem vystoupil, polil mě pot. Uvědomil jsem si, že jsem dorazil v domácím oděvu. V pohodlném, ale vytahaném triku s dlouhými rukávy, jehož původní sytě zelená barva vybledla do neidentifikovatelné kombinace bledě modrého a žlutého odstínu. Původní nápis „WEMBLEY“ už dávno nebyl k přečtení. V plátěných zelenomodrých kostkovaných pyžamových kalhotách s urvanou utahovací šňůrkou a v pantoflích „PUMA“, trochu zašpiněných, jejichž natržená přezka už držela jen silou vůle.

Přemýšlel jsem, že se vrátím domů a převleču se, ale vybavila se mi Ruth, smutně sedící na policejní stanici a čekající, kdy jí konečně donesu doklady. Vešel jsem tedy do nádražního vestibulu.

Snažil jsem se vzpomenout, kde se nachází Sephora. Donedávna jsem nevěděl, že podobný obchod vůbec existuje, ale Magda mě tam o prázdninách poslala, abych koupil nějaký parfém pro Leu k narozeninám. Prý mi prodavačka poradí.

Nakonec mě neobsluhovala prodavačka, ale mladý prodavač. Byl sice velmi ochotný, ale cítil jsem se v jeho přítomnosti nesvůj. Mluvil velmi hlasitě, navíc poněkud nepříjemným nosovým hlasem, hodně vysokým až ženským. Namlouval jsem si, že se na nás lidé otáčejí.

Celou dobu jsem měl pocit, že si mě příliš důvěrně prohlíží a vyzvídá informace, do kterých mu nic není. K tomu mi celou dobu lichotil, chválil mou košili a boty. Při placení mi z peněženky vypadla na pult fotografie mého syna. Dolétla až k platebnímu terminálu. Prodavač ji zvedl, prohlédl si ji a úlisně se usmál: „Máte dobrý vkus.“

„Ukažte,“ vzal jsem si od něj snímek.

Zaplatil jsem a rychle se vzdálil od pokladny. I tak jsem v zádech cítil jeho vtíravý pohled. Tak jsem se soustředil na mužnou a přímou chůzi, až jsem nechtěně vrazil do reklamního regálu s pemzami, nůžkami na nehty a dalšími kosmetickými hloupostmi. Zboží se rozsypalo kolem a já vzbudil další pozornost. Omluvil jsem se personálu a raději rychle zmizel.

Naštěstí jsem tohle trauma zažil v jiné Sephoře, na Andělu.

Obchod na nádraží jsem viděl už z dálky a rychle k němu zamířil. Netušil jsem, jak Zina vypadá. Předpokládal jsem, že půjde o studentku ve věku mé dcery. Před obchodem jsem si všiml dvou pohledných dívek. Jedna měla kabelku, druhá batoh. Neměl jsem co ztratit, tak jsem je v klidu oslovil.

„Zina?“ usmál jsem se na jednu z nich.

Dívky si mě nedůvěřivě prohlédly a vyprskly smíchy. Nechápavě jsem na ně civěl, zase ten zamrznutý výraz, zase neschopnost vydat ze sebe ve stresové situaci kloudné slovo.

„Proboha, co to je?“ smála se dívka po mé levici.

„Českej houmlesák, co bys čekala?“ odpověděla její kamarádka.

„Nic nedostaneš. A teď táhni.“

Takový trapas, říkal jsem si v duchu. „Promiňte, to bude asi omyl, že? Nejste Zina?“ ukázal jsem na jednu. „Ani vy?“ ukázal jsem na druhou.

„Neobtěžuj, jdi si po svým.“

Už se chystaly odejít, když tu se za mými zády ozval hlubší ženský hlas: „Pane profesore, pane profesore, tady jsem.“

Otočil jsem se a viděl přicházet štíhlou třicátnici s dítětem v náruči.

„Konečně jste dorazil...“

Omluvil jsem se dvěma mladým studentkám: „Promiňte, došlo k nedorozumění.“ Dívky obrátili oči v sloup a rychle zmizely.

„Dobrý večer. Jsem Zina.“

Chvíli jsem přemýšlel, co mi přišlo na těch slovech divného. Byla zdvořilá, gramaticky správně použitá. V duchu jsem si je přehrál znovu a v tu chvíli mi došlo, že Zina ráčkuje. Ale tak silné ráčkování jsem snad v životě neslyšel.

„Těší mě, Zino, jsem Jaromír,“ odpověděl jsem slušně.

Zběžně jsem si svou společnici prohlédl. Vysoká žena oblečená do svetru a ošoupaných džínových kalhot měla vyloženě vyzáblou poněkud nahrbenou postavu s dlouhými křivými končetinami. Úzkou bledou tvář lemovalo mastné blonďaté mikádo, a když se usmála, vylézal jí z nezvykle malých úst s úzkými rty jako vetřelec obří předkus. Asi roční dítě měla zabalené do nějakých hadrů, které si obmotala kolem těla.

„Ruth mi ukazovala vaše rodinné fotografie. Poznala jsem vás.“

„Pořád je na stanici?“

„Pořád. I Pierre. To je můj bratr. I další. Musím tam jít za nimi. Máte její doklady?“

„Jistě.“

Podal jsem jí občanský průkaz své dcery. „Nemám jít s vámi?“

„Od vás bychom potřebovali pomoc s něčím jiným.“

Odvedla mě na okraj horního vestibulu, až ke kovovému zábradlí. Na zemi se tam válelo oblečení, batohy, nějaké igelitové tašky s jídlem a pitím a papírové cedule s anglickými nápisy: „Charity“ „Refugees, we can help you“ a ještě další s nápisy v arabštině.

„Mohl byste tady zůstat a pohlídat to? Hned se vrátím zpátky.“

Nebyl jsem z toho moc nadšený. Hlídat hromadu nepořádku na hlavním nádraží není zrovna žádná výhra.

„Jistě.“

„A zvládl byste mi pohlídat i Joriku?“

Nechápavě jsem se na ni podíval, modlil jsem se, aby to nebyl pes: „Joriku?“

„Tady, Joriku, mou holčičku.“

Z bláta do louže: „Proboha, já... Už jsem léta takhle malé děti nehlídal. A když, tak to dopadlo špatně.“ Vzpomněl jsem si na lapálie s Dominikem.

„Nebojte, ona už spí.“

Začala si odmotávat barevné hadry. Vyděšeně jsem ji pozoroval. Nakonec vymotala i dítě. Podala mi ho a začala mě velmi obratně obalovat do sofistikovaného chuchvalce nevzhledných látek. Když byla hotová, měl jsem volné ruce a Jorika v klidu klimbala na mém hrudníku.

„Vyrazil jste nalehko, pane profesore,“ všimla si mého domácího oděvu.

„To víte, pospíchal jsem.“

„Kdyby se Jorika probudila, dejte jí napít.“ A podala mi láhev s dudlíkem.

Opět nebohé dítě se zkaženým dětstvím, pomyslel jsem na další jméno z dílny pomatených rodičů a vzpomněl si na Neckářovu Píseň pro Joriku. „Na třetím hradním nádvoří vzpomínám na Joriku...“ Vlastně krásná písnička a vzal jsem odsudek neobvyklého jména zpátky.

Zina se chvatně rozloučila a vyběhla z vestibulu.

Náhle jsem si připadal jako nahý. Všiml jsem si, že mě kolemjdoucí znepokojeně pozorují. Rozhodl jsem se alespoň urovnat nepořádek, který tu dobrovolníci zanechali. Navršil jsem bundy na jednu hromadu a batohy na druhou. Igelitky jsem opřel o zábradlí a zbylý nepořádek jako prázdné krabičky od cigaret, obaly od hamburgerů a nějaké noviny a časopisy jsem vyhodil do odpadkového koše.

Po několika minutách mě začaly bolet nohy. Upravil jsem dvě bundy tak, abych si na ně mohl sednout a svetrem své dcery jsem si přikryl bosé nohy v pantoflích.

Dalších deset minut nudného čekání. Začal jsem litovat, že jsem vyhodil noviny do koše. Napadlo mě, že bych je mohl vylovit, ale ještě bych vzbudil pohoršení.

Pozoroval jsem lidi kolem a sledoval časy příjezdů a odjezdů vlaků. Chvílemi jsem vyhlížel Ruth.

Uslyšel jsem znenadání jakési mlaskání. Sklonil jsem hlavu a podíval se na svou malou společnici. Strašně jsem se lekl. Jorika totiž náhle otevřela oči a vyděšeně si mě začala prohlížet. Jako když v hororu oživne panenka.

Zřejmě hledala svou matku. a já vytušil, že se chyluje k pohromě. Zkroutil se jí drobný obličejík a začala natahovat. Vytáhl jsem rychle láhev s čajem a dal jí napít. To Joriku na malou chvíli uklidnilo, ale pak si dudlík s pitím doslova vytrhla z úst a spustila na celý vestibul neuvěřitelně hlasitý pláč.

V panice jsem se začal rozhlížet kolem, pak jsem pohlédl zpátky na Joriku a začal na ni mluvit: „Pšššt, všechno bude dobré, hezky spinkej, pšššt.“

Můj hlas ji ale rozzuřil k nepříčetnosti. Začala doslova vřískat. Pokusil jsem se jí ukolébat, ale bez úspěchu.

Přitahovali jsme pozornost celé haly. Jeden kolemjdoucí, zřejmě cizinec, se na mě smutně podíval a hodil mi na zem dvoueurovou minci. Cinknutí o dlažbu dítě na chvíli umlčelo, Jorika zpozorněla, ale po pár vteřinách spustila nanovo.

Sečteno podtrženo, i mé další hlídání skončilo naprostým fiaskem.

Po pár minutách dorazila policie. Sice jsem přivezl doklady své dcery, ale na svou občanku jsem zapomněl.

Chlapci v uniformě se na mě dívali s notnou dávkou soucitu. Nevěřili ani slovu z toho, co jsem jim vyprávěl. Jen ironicky pokyvovali hlavou, sebrali obě hromady věcí i s igelitkami a odvedli mě s dítětem na služebnu.

První dějství uprchlického dramatu zakončím tím, že asi nikdy nezapomenu na překvapený výraz své dcery, když jsem obmotaný hadry, s dítětem v náruči, se dvěma igelitkami v rukou a dvěma batohy na zádech vešel do služebny, kde ji právě vyslýchal postarší důstojník. Vedle ní seděl Pierre, tři další dívky, dva muži, nahrbená Zina a tmavý, snad dvacetiletý pohledný mladík s vyděšeným výrazem ve tváři.

Tak jsem osobně poznal prvního Syřana v životě. Tak se na dohled naší rodiny dostal Niaime.