Děti porno znají, jen to nevíme (Blog na pokračování: Terapie psaním 6)

Šestý díl fiktivního blogu na pokračování. Hlavní postava, gymnaziální učitel Jaromír, má vynucené studijní volno kvůli nekorektnímu chování vůči studentům a kolegům. Pravidelný týdenní blog je nápadem jeho terapeutky Hany. 

První díl najdete zde.

Druhý díl najdete zde.

Třetí díl najdete zde.

Čtvrtý díl najdete zde.

Pátý díl najdete zde.

VI.  

Předpokládal jsem, že mé problémy na vynuceném učitelském volnu pominou. Pracovní i soukromé. Chvíli to tak vypadalo, ale pak se do naší rodinné „pohody“ nepříjemně zamotala Františka a způsobila domácí napětí.

Jsem rád, že se její nepovedená návštěva vysvětlila. Ale aby bylo doma vše v pořádku, to ani náhodou. Na scéně se totiž objevila Lea a přichystala mi nemilé překvapení.

Strašné jméno, Lea. Další spiknutí mé ženy a tchyně. S rokem 1990 se vloudilo svobodomyslné prostředí i do naší domácnosti, a přestože se má strana rodiny hodně divila, co jsme to naší prvorozené dceři provedli, Magda byla pevně rozhodnutá a já neměl nejmenší zájem vést spor o podobnou banalitu.

Dodnes sotva tuším, co Lea dělá. Když mi před časem po telefonu prozradila, že se stala osobní koučkou, vynadal jsem jí, že jsme ji na univerzitě nepodporovali proto, aby se živila prostitucí. Naivně jsem zaměnil slovo koučka za kočku. Dcera mi pak několik minut objasňovala, co všechno to obnáší.

Ačkoliv jsem se to snažil pochopit, stále nerozumím tomu, jak někdo může platit za rady mé poblázněné dcery v profesním i osobním životě. Vždyť jediné, co opravdu dokázala, bylo zplození dítěte ještě během studia.

A právě čtyřletý Dominik, můj zatím jediný vnuk, zaměstnal v uplynulém týdnu mou poškozenou trpělivost. Lea ve středu zavolala Magdě, že má jakési třídenní školení své koučingové skupiny v Ostravě. Ctibor, její muž, můj ctěný zeť, pracuje po večerech jako moderátor v jednom soukromém rádiu a přes den se věnuje pojišťovnictví, a prý na syna nemůže dohlédnout.

Magda nakonec souhlasila, že Dominik přečká tři dny u nás. Přes den jsem ho měl mít na starosti já, večery obstará manželka. Učitel by to neměl říkat, ale malé děti nesnáším. Mám minimální trpělivost. Co se autority týče, bývám jim pro smích. Navíc, jak Magda s oblibou říká, děti mi jen velmi obtížně rozumí. Mluvím s nimi totiž jako s dospělými, čímž je popuzuji a ony mi to vracejí drzými narážkami a posměchem.

Dominik je velmi zvláštní dítě. Většinou je velmi samostatný a dokáže se zabavit na první pohled banální činností. S oblibou ho pouštím do své knihovny. Vytáhne si nějakou knížku, trpělivě v ní listuje a potichu čte číslice na jednotlivých stranách.

Nedávno jsem se pochlubil své dceři, že se díky tomu naučil počítat do tisíce. Vděku jsem se ale nedočkal. Vytkla mi, že je na to příliš malý a že pak ve škole nebude při matematice dávat pozor.

Možná má pravdu. Proto jsem tentokrát znepokojeně pozoroval to modrooké blonďaté stvoření, jak se prolistovalo v Kunderově Nesnesitelné lehkosti bytí až na stranu 224.

„224 plus 225, to je dohromady... 449,“ prohlásil spokojeně. Bože, Dominik se naučil sčítat, pomyslel jsem si vyděšeně. To se Lea nesmí dovědět.

Sebral jsem chlapci knížku, vzal jsem ho za ruku, dovedl ho do obýváku, posadil ho k Magdinu pracovnímu stolu a otevřel její notebook. Na internetu jsem vyhledal on-line hry a zapnul mu šachy. Ty jsem ho naučil minule, o čemž Lea nemá ani páru. Je velmi učenlivý, ostatně jako všechny malé děti. Stačila hodina a znal pravidla na slušné začátečnické úrovni. Po dalších dvou hodinách už mě málem porazil.

Dominik chvíli počkal, než se mu na výzvu přihlásí nějaký protihráč, a jakmile hra začala, sedl jsem si vedle do křesla a začetl se do Kundery. Byly teprve tři hodiny odpoledne, ale já pociťoval neodbytnou únavu.

Několikrát jsem se přistihl, že se mi zavírají oči. Pokusil jsem se odolat vábení blahodárného spánku tím, že jsem si uvařil kávu, ale po chvíli jsem začal zívat a pak už si dlouho nic nepamatuji. Únava mě pohltila.

„Jaromíre, proboha, co se to tu děje?“ Magdin hlas jsem slyšel tlumeně, odkudsi zdálky. Otevřel jsem oči a přestože jsem nad sebou viděl osvětlený bílý strop, před sebou jsem měl rozmazanou tmavou zeď. Sundal jsem si brýle na čtení, vstal jsem a spatřil před sebou, na úrovni své hlavy, mračící se obličej své ženy.

„Co to má znamenat?“

Rozhlédl jsem se kolem sebe a rázem mi vše bylo jasné. Dominik si všiml, že jsem usnul a přemístil z pracovny do obýváku několik stovek mých drahocenných knih. Postavil z nich vysoké komínky, kterými mě obestavěl. Tím vytvořil kulovitou, minimálně metr dvacet vysokou zeď, ze které nebylo úniku.

Už podruhé za krátkou dobu mě postihla absolutní apatie. Stál jsem jako přikovaný v kartouze z knih a zmohl jsem se jen na rozpačité blekotání: „Drahá, já opravdu nechápu...“

„Nechápeš?“ Magda se otočila a nahlas vzdychla. „Jaromíre, opravdu nevím, co se to s tebou děje.“

Odložila si elegantní dámské sako na pohovku a schovala si obličej do dlaní. Je hloupé psát, že mi bylo líto její lítosti. Ale je to tak. Přesto jsem mlčel.

„Proboha, co tam tak stojíš,“ řekla už klidněji. „A kde je ten kluk?“

Mohl jsem shodit dva komínky knížek na zem a vyjít z uzavřené kobky, ale nechtěl jsem své milované knihy poničit. Opatrně jsem přemístil knížky z dvou hromádek na sedačku a vytvořil tak ve zdi otvor. Magda mě při tom nevěřícně pozorovala. Pak jsem k ní přistoupil, chytl jí za ruku a políbil ji: „Omlouvám se.“

Beze slov mě pustila a vydala se hledat Dominika. Bázlivě jsem jí následoval. Našli jsme ho v pracovně u mého stolu. Seděl tam a listoval si Nesnesitelnou lehkostí bytí. Magda mu knížku vzala, odvedla ho do kuchyně, kde mu dala něco k jídlu, pak ho vzala do koupelny, umyla ho, a protože už bylo po sedmé hodině, uložila ho do postele.

Dvě hodiny mi trvalo, než jsem vrátil knihy zpátky do pracovny. Magda během toho připravila lehkou večeři, sledovala zprávy a pak se dívala na nějaký přihlouplý seriál. Když jsem si k ní po deváté přisedl, napětí bylo pryč.

„Je mi to líto, usnul jsem, drahá. Už prostě nejsem nejmladší,“ promluvil jsem smířlivě.

„Copak je na tom něco těžkého, pohlídat malé dítě? Jaromíre, vždyť jsi učitel!“ Pořád byla naštvaná, ale už z ní nešel strach.

„Dám si zítra pozor, neboj.“

Magda mě pohladila po šedivějících vlasech: „V klidu se najez. Já si ještě něco připravím na zítřek do práce.“

Kývl jsem hlavou a vzal si ze stolku celozrnný chleba namazaný tvarohem s bylinkovou příchutí. Sledoval jsem při tom svou krásnou štíhlou ženu, jak se ladným krokem blíží k pracovnímu stolu, na kterém se vyjímal otevřený notebook.

Jako by se někde hluboko v mém podvědomí červeně rozsvítil výstražný alarm. Přestal jsem žvýkat sousto a nehybně sledoval manželku, jak usedá na židli, bere si brýle na blízko, pohne externí myší, v brýlích se jí odrazí světlo z obrazovky a...

„Jaromíre, tak tohle už je moc!“ Magda vstala ze židle a bez rozloučení odešla do ložnice. Podíval jsem se, co jí tak rozčílilo. Z notebooku na mě zářila pornografická fotografie postaršího souložícího páru.

Výraz nahé brunety nebyl příliš oduševnělý, ale při bližším zkoumání jsem shledal jistou podobu se svou ženou. Muž, ležící na ženě v misionářské poloze mi naštěstí příliš podobný nebyl. V pravém horním rohu byl otevřený poznámkový blok s krátkým textem: „...celý koberec byl mokrý od jejího orgasmu...“

Vyběhl jsem nahoru do pracovny, vzal ze stolu Nesnesitelnou lehkost bytí, nalistoval stranu 224 a ve spodní části četl: „Proto mu tvrdila umíněně do očí, že neměla rozkoš, i když celý koberec byl mokrý od jejího orgasmu.“

To dítě nejen že umělo počítat. Ono umělo i číst. Usnul jsem na pohovce.

Magda mi při snídani suše oznámila, že si vzala v práci dvoudenní dovolenou, a odjela s Dominikem ke své matce. Chlapec se nerad loučil. Při odchodu z domu se na mě ještě otočil a lišácky se usmál. Nepochyboval jsem, že o tom všem Magda řekne naší dceři. Jak jinak. Jsou s Leou jako spojené nádoby. Měl bych být u toho, měl bych mít zájem se obhájit, ale věděl jsem, že by to nic nezmohlo.

Pro Leu už jsem léta ztraceným případem. Představitelem staré generace, která nepochopila novou dobu a příležitosti, které mu nabízí.

A ptáte se na pokračování výletu z konce loňského školního roku? Tady je.

Alice bleskově opustila můj pokoj, kde se na mé peřině rozvaloval nahý Honza. Opatrně jsem ho probudil. Vše jsme si v klidu vysvětlili a odešli společně na snídani. Třída měla domluvenou návštěvu nedalekého hradu Kašperk a procházku kolem řeky Vydry.

Autobus stál už od rána před ubytovnou a já se radoval z toho, že nikam nemusím. Měl jsem počkat se studentkou, která si předchozí den zranila kotník, až si pro ni přijedou rodiče. Nečekali jsme dlouho. Dorazili krátce po desáté a mě uklidňovala představa sedmi volných hodin.

Vrátil jsem se na pokoj, dal si horkou sprchu, oblékl se a vyrazil na procházku. Bohužel jsem daleko nedošel, protože začalo pršet. Měl jsem sice deštník, ale nechtěl jsem se na polní cestě umazat od bláta. Vrátil jsem se zpátky.

Na recepci mě přivítala kolozubá Vlasta a něco nesrozumitelně chroptila.

„Promiňte?“ nechápal jsem.

„Zařídila jsem vám oběd s těma ženskejma. Jsou dole.“

„Jste milá, děkuji vám.“

Bylo sice obtížné rozpoznat na sežehlém vrásčitém obličeji správcové jakýkoliv náznak barvy, přesto jsem z jejího přitroublého výrazu pochopil, že se lehce začervenala a na tváři se jí objevil pokřivený úsměv, orámovaný prořídlými od cigaret zežloutlými zuby.

Ztratil jsem chuť k jídlu, přesto jsem ze slušnosti sestoupil dolů do baru, který přes den sloužil jako jídelna. V pravém rohu veliké místnosti jsem zahlédl dlouhý stůl obsazený sedmi ženami. Poznal jsem mezi nimi účastnice semináře k Silvově metodě, se kterými jsem se předchozí večer vybavoval.

Sedl jsem si k baru a objednal si kávu. Obsloužil mě mladík s kuchařskou čepicí. Barman měl zřejmě přes den volno. Za pár minut se z pravého rohu ozval znepokojivý šum, velmi podobný ruchu dámské školní sborovny. Účastnice semináře měly zřejmě přestávku.

Raději jsem se nedíval jejich směrem. Neměl jsem zájem pokračovat s těmi bláznivými bytostmi v konverzaci. Ony však zřejmě ano.

„Dobrý den, pane profesore,“ zjevila se jedna z nich vedle mě. Během chvíle dorazily všechny.

„Odpočatý? Včera byl náročný den, viďte?“

„Jistě,“ zkoušel jsem strohostí naznačit nezájem.

„Copak že jste tu zůstal a nevyrazil se studenty na výlet?“

Vysvětlil jsem jim stručně situaci. Účastně pokyvovaly hlavou.

„A nechcete se k nám připojit?“ Přesně na tohle jsem čekal. Strávit zbytek volného dne ve společnosti šílených spiritualistek? Ani náhodou. Ale ty dámy byly neodbytné. Prý by jim mužský element ve skupině pomohl, prý se mi to bude líbit, prý bude legrace a prý mě to určitě zaujme.

Těžko odolávám ženské přesvědčivosti. I Magda toho často využívá. Nakonec jsem si řekl, že by to mohlo být zajímavé. O Silvově metodě v Základech společenských věd učím. Proč nepoznat, jak funguje v praxi?

Byl to ale špatný nápad. Složitě se nutím do nadšení ve chvíli, kdy to považuji za čiré šarlatánství.

Po stručném výkladu, který lektorka zopakovala jen kvůli mně, jsme se dvě hodiny společně nořili do hladin alfa, beta, delta a kdovíčeho ještě. Těžko jsem se soustředil. Cítil jsem na sobě zvědavé pohledy účastnic kurzu. Nejvíce mě však rozptyloval hlas lektorky, která si říkala Mája.

Byla to robustní dáma s dobrými padesáti kily nadváhy. Na černo obarvené mikádo jí při rychlých pohybech skákalo kolem uší nalevo a napravo, jako by to byla paruka. Trochu mi připomínala obézního černého kokršpaněla. Měla robustní černé brýle, tučnou, vyloženě mužskou tvář, a přitom až nepříjemně pisklavý vysoký hlas, podobný jako její slavná animovaná jmenovkyně z včelí říše.

Netuším, kolik jí mohlo být. Podle vzhledu vypadala na padesát, ale matoucí hlas Aťky Janouškové naznačoval, že by mohla být mnohem mladší. Snažil jsem se být nenápadný, na nic jsem se zbytečně neptal. Byl jsem hostem a nechtěl jsem kurz zbytečně narušovat. Po úvodním procvičování a teorii následoval oběd. Kurz pak pokračoval ve dvě hodiny.

„Zhluboka se nadechněte a zavřete oči. Teď se dostaneme do hladiny alfa.“ Tohle jsem ještě zvládl, i když mi nevědomky před očima běhaly kreslené postavičky Vilíka, tety Kasandry nebo myšáka Alexandra.

„Teď si představte číslovku tři a třikrát ji v duchu vyslovte.“ Zmateně jsem přemýšlel, zda si mám představit římskou nebo arabskou číslovku. Donutil jsem ve své fantazii, aby koník Hop vyryl na zem trojku.

„Představte si dvojku a třikrát ji v duchu vyslovte.“ K Hopovi dorazila zlá pavoučice Fidla a nakreslila na zem dvojku.

„No a představte si i jedničku a třikrát ji zopakujte.“ Mája mluvila pomalu. Na chvíli jsem zapomněl na slavný seriál. Představil jsem si zamlžené okno v autě a prstem na něj nakreslil jedničku.

„Teď jste v hladině alfa. Ale abyste se dostali ještě hlouběji do své mysli, odpočítávejte od deseti do jedné.“

Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna.

„Znásobíme teď váš prožitek tím, že se pomyslně přemístíme na vaše relaxační místo.“

Relaxační místo? To mi Mája zapomněla říct. Napadaly mě nesmyly typu učitelská toaleta na gymnáziu, prázdná tramvaj, mučírna v Jindřichově Hradci, prázdná čekárna na pediatrii. Nakonec jsem zvolil naši ložnici v novém domě.

Nechápu, jak je to možné, ale začal jsem se tam najednou vznášet. Slyšel jsem příjemnou relaxační hudbu, místnost prozářilo hřejivé letní slunce a přitom mi do tváře vál svěží vánek... Dál už nevím. Najednou jsem otevřel oči. Měl jsem hlavu na klíně jedné z účastnic kurzu a sledovali mě Alice, Vlasta a několik hyhňajících se studentů, kteří v ruce drželi mobilní telefony a evidentně si mě nahrávali a fotili.

Byl to šok, připadal jsem si směšně. A to druhý den školního výletu ještě zdaleka neskončil.